Dáma v bugattce

Byla špičkou mezi automobilovými závodnicemi. Autem se přitom poprvé projela až ve svých dvaceti letech. Při soutěžích jí nikdy nechyběl úsměv, rozhodnost a pečlivost. Tuto dámu zná svět jako Elišku Junkovou.

Narodila se 16. listopadu 1900 jako Alžběta Pospíšilová do rodiny olomouckého zámečníka Kašpara Pospíšila a jeho manželky Anny. Celkem se tomuto páru narodilo osm dětí, ale dospělosti se dožily jen čtyři. Doma jí přezdívali Smíšek, což trefně charakterizovalo její povahu. Dívka s hudebním talentem a toulavou krví později studovala na dodnes fungující dívčí škole Pöttingeum. Možná by byla klavírní virtuoskou, ale otec na rady učitele nedbal. „Ostatní veledůležité znalosti, jako je kouření a karban, jsem získala z vlastní přičinlivosti od našich kluků a jejich kamarádů…“ uvedla v autobiografické knize Má vzpomínka je bugatti.

Jiskření

V šestnácti letech se společně s kamarádkou dostaly do jednoho nejmenovaného místního podniku na pozice sekretářek. Ovšem jejich šéf hledal povolné holky. Firmu opustily s malým veselým popraskem. Netrvalo dlouho a Betty zasedla ve filiálce Pražské úvěrní banky opět jako sekretářka. Jejím nadřízeným se stal o šest let starší Vincenc „Čeněk“ Junek a začalo oboustranné jiskření… V roce 1917 dostal úkol založit brněnskou pobočku a kromě jiných se sebou vzal i mladičkou Hanačku.

Při té příležitosti navštěvovala hodiny tance a zapsala se do Janáčkovy hudební školy na klavírní hru, kde ji návštěvou potěšil samotný mistr Janáček. Taky chtěla poznat prostředí vídeňské burzy, ale tam byl ženám přístup přísně zakázán. Ani plán Elišku maskovat za muže, se nepodařil a ona tedy tabu neporušila.

Průkopnice

Mladý bankéř byl sice neodbytný, ale jeho nastávající jej diplomaticky odmítla s tím, že chce ještě podniknout cestu do Francie. Se státnicí z angličtiny v kapse a francouzskými frázemi ve slovníku se vydala do rozsáhlého zahradnictví v Antibes k rodině Carriatových, u nichž si vydělávala zahradničinou a právě s nimi se poprvé svezla automobilem. Kosmopolitka měla v úmyslu docestovat až na vysněný Cejlon, stopku jí však vystavili už na španělských hranicích, protože mladá dvacetiletá žába se zvláštní vlastí Československo v pasu jim byla podezřelá.

Po návratu do Olomouce zjistila, že Čeněk se s vervou pustil do automobilismu. Nechtěla zůstat pozadu, našla si v Praze podnájem a absolvovala autoškolu. Průkopníci to nikdy neměli lehké a o to více žena-řidička na počátku 20. století. „Každá řidička musela bojovat jak za motorismus, tak proti předsudkům, a to pak vždy vypadala trochu jako sufražetka,“ svěřila se.

Nepřekonatelní

Těsně před svatbou zajela na krátkou zkušenou do Švýcarska. Čeněk, ještě na mercedesce, uzmul na jaře 1922 v závodě Zbraslav-Jíloviště první vavříny. Už 24. června téhož roku se na Staroměstské radnici odehrála jejich očekávaná svatba. Kromě příjmení změnila Alžběta i své křestní jméno na ekvivalent Eliška.

Už předtím jim na pařížském autosalonu padlo do oka závodní bugatti a seznámili se s konstruktérem a majitelem firmy Ettorem Bugattim. Domluvili si s ním dodávku bugattky typu 30.

Čeněk neskrýval své nadšení z Eliščiných pokroků, ale stále ji měl pouze jako doprovod. Ale již svůj první samostatný start v roce 1924 na trati Lochotín - Třemešná přetavila ve zlato v kategorii cestovních vozů. Dva roky nato vítězí v kategorii sportovních vozů Zbraslav-Jíloviště, čímž se první absolutní vítězství ženy v mezinárodním automobilovém závodě stalo skutkem. Manželský tandem překonal mnoho rekordů, dojel si pro desítky cen, byl považován ve své disciplíně za nejsehranější pár a Eliška navíc za absolutní královnu silnic. Během 4 let absolvovala na 25 závodů, 19krát zvítězila a jen dvakrát nedojela.

Sicilská sláva

Vrcholem kariéry se pro ni stal vyhlášený závod na Sicílii Targa Florio v květnu roku 1928. Velmi pečlivě se na něj připravovala. Trať si několikrát tréninkově projela a detailně si zapisovala a zakreslovala záludnosti cesty, přičemž si pomáhala různými signály. Dost možná byla první, která použila to, čemu se dnes říká itinerář trati.

Umístila se na páté pozici. Tak jak tak byla oslavovaná fanoušky pomalu více než vítěz Divo, protože cílem tohoto těžkého maratónu projela jako vůbec první žena v historii klání. Štěstí nemělo dlouhého trvání, protože manžel se 15. července 1928 stal první obětí Nürburgringu při Velké ceně Německa. Závodnice přes mnohé prosby ukončila kariéru a později ji zaměstnal Baťa v Otrokovicích, kde dostala na starost export pneumatik. Je také podepsaná pod názvem exportních pneumatik Barum (spojení firem Baťa, Rubena a Matador). Splnila si sen a s bugatti procestovala Indii a Cejlon, kde pro Ettore Bugattiho našla obchodního zástupce. Za 2. světové války se účastnila odboje a po ní pojala za manžela redaktora Lidových novin Ladislava Kháse. V r. 1964 jí bylo jako jediné ženské závodnici uděleno členství ve výběrové organizaci „CIAPGP - Mezinárodním klubu bývalých závodníků Velkých cen F1“, jehož podmínkou je vítězství ve Velké ceně. Později získala čestné členství této organizace. Zemřela 5. ledna 1994 v Praze.

Text: Jakub Kratochvíl, foto: Archiv

Jakub Kratochvíl (*1978) Klobučan, absolvent VOŠ publicistiky v Praze (2003). Blíže se zajímá o publicistickou formu orální historie a non-fiction. Spolupracoval s časopisem Naše rodina, Radiem Proglas, Katolickým týdeníkem nebo olomouckou redakcí MF Dnes. Vlastním nákladem vydal knížku medailonů zemřelých valašskoklobouckých duchovních Příběhy mužů s kolárkem (2005) a společně s bratrem Milanem je spoluautorem biografie Josef Balejka-valašský rytíř nebes (2009). Od roku 2006 pracoval v tiskovém středisku České biskupské konference. V současnosti pracuje v Olomouci pro občanské sdružení Středisko SOS pro vzájemnou pomoc občanů. Je ženatý a žije v Lutíně u Olomouce.